VÍTEJTE SRDEČNĚ NA MÉM BLOGU!

Vítám Vás zde, na stránkách věnovaných nejkrásnějšímu místu na světě: ORLICKÝM HORÁM, které jsou mou srdeční záležitostí, o niž bych se s Vámi ráda rozdělila. Ať je Vám tu dobře a pokud přijedete do Orlických hor na návštěvu, ať se tu cítíte stejně úžasně jako já.

Veronika


FOTO TÝDNE

Jesličky v Sobkovicích, 10.1.2016






31.7.2015 - Rokytnice v OH - Dělostřelecká tvrz Hanička - Anenský vrch - PR Černý Důl - Vysoký Kořen - Neratov

8. října 2016 v 18:44 | ღ Veronika z Orlických hor ღ
V pátek, 31. července, jsem po čtvrté hodině ranní vyrazila na autobus ke sloupku (křižovatka na silnici I/11 blízko Jablonného nad Orlicí). Autobus do Žamberka měl mírné zpoždění, ale vzhledem k tomu, že tam jsem měla na další spoj nějakou chvíli čekat, nebyl důvod se znepokojovat. Protože jsem se doma nepodívala, z kterého nástupiště odjíždí autobus do Rokytnice v Orlických horách, kde jsem měla dále přestupovat, podívala jsem se na tabuli - a bylo to stanoviště 9. Přestože jsem ho tam nenašla, postavila jsem se tam, kde bývalo dřív. Uplynul nějaký čas a autobus pořád nikde. Najednou z druhého nástupiště odjela jiná linka a já pojala podezření, že to byl právě ten můj - a taky, že ano. Jednoduše na tabuli (a jak jsem později zjistila, i na IDOS) měli špatné číslo nástupiště. Podívat se na digitální tabuli odjezdů, která je na čekárně, mě prostě nenapadlo...

Řešila jsem, co dál. Jestli jet dalším autobusem, který odjížděl za hodinu, ale nebyl přípoj na Haničku, až za čtyři hodiny, nebo jet někam jinam (což jsem skoro udělala), nebo se na to úplně vykašlat a jet prvním spojem zpátky domů. Nakonec jsem se rozhodla, že nenechám propadnout jízdenku pomalu za čtyřicet korun a pojedu tam, kam jsem měla původně v plánu, i za cenu toho, že nestihnu všechno, co jsem měla původně v plánu. Nicméně Boží Prozřetelnost všechno tak zařídila, že jsem nakonec stihla ještě víc než jsem chtěla. Usmívající se

Když jsem kolem sedmé vystoupila v Rokytnici na nádraží, rozhodla jsem se, že půjdu na Haničku pěšky. Cestou, protože obloha byla jak vymetená, jsem fotila a fotila. Když jsem došla na Horní Rokytnici, usoudila jsem, že bude lepší vzít to tamtudy přímo k Haničce a nechodit tudíž přes Panské Pole, a tak si zbytečně zacházet. Kolem vchodového objektu Haničky jsem prošla poměrně rychle; nadělala jsem několik fotografií a na křižovatce turistických cest pod Anenským vrchem jsem si na chvíli odpočinula. Ale touha být co nejdříve na vrcholu mě poháněla dál...

Kolem půl dvanácté jsem konečně dorazila k rozhledně na Anenském vrchu (992 m). Nevěděla jsem, jestli při svých závratích z výšek dokážu vystoupit až úplně nahoru, ale, Bohu díky, povedlo se. Ty rozhledy byly úchvatné; pouze kupící se mraky kazily výhled. Sestoupila jsem dolů a tam mě teprve čekalo nejvelkolepější překvapení dne...seznámení s člověkem, který tamtudy procházel na své pěší pouti do blízkého Neratova. Slovo dalo slovo a my jsme si začali tykat, probírat různá místa v Orlických horách...bylo to moc příjemné popovídání. Nakonec jsme se dohodli, že se vrátíme společně, aby nám cesta rychleji uběhla.

Po sestupu zpátky k Haničce jsme zavítali na ostatních pět objektů, které k ní patří. Pak jsme se dohodli, že se ještě zajdeme podívat na Hadinec ke kapli sv. Anny, přenesené tam před 2. světovou válkou právě z Anenského vrchu, kvůli stavbě opevnění. Mezitím jsme se stačili po cestě najíst borůvek, sladkých a velkých, kterých bylo blízko rezervace Černý Důl opravdu hodně, a já se ještě seznámila s jeho ženou, která nám z Neratova šla s malou dcerkou naproti. Po chvíli hledání jsme úspěšně našli onu kapli, ukrytou v lesích.

Vrátili jsme se zpátky na Hadinec a pokračovali po modré směrem na Vysoký Kořen, kde jsme se rozdělili. Já už v tu chvíli měla v nohách 18 km a ačkoliv jsem celkově nebyla nijak moc unavená, měla jsem hodně otlačené nohy. Už předtím jsme se po cestě dohodli, že s nimi půjdu do Neratova a pak mě zavezou domů.

Na Vysokém Kořeni jsme se tedy rozdělili s tím, že se sejdeme v Neratově v kostele na Mši Svaté, kterou jsem já nakonec nestihla. Uložila jsem se do trávy a protože jsem předešlou noc téměř nespala, zavíraly se mi oči. Odpočinula jsem si a nějakou dobu se mi šlo lépe. Štěstí bylo, že od rozcestníku na Vysokém Kořeni do Neratova to šlo už jen z kopce, ale ty dva kilometry byly přesto k nepřejdutí.

Blížila se šestá hodina, když jsem konečně došla, resp. dobelhala se, do Neratova. Protože mi cestou došlo pití, doufala jsem, že neratovská hospoda bude mít otevřeno...a, Bohu díky, ano. Dala jsem si dvakrát colu...byla ledově vychlazená, a to jsem skutečně potřebovala. Jednu jsem vypila na místě, druhou jsem si přelila do lahve, a brzy jsem odcházela, protože jsem nevěděla, v kolik budeme odjíždět. Čekala jsem zhruba tři čtvrtě hodiny a v sedm jsme odjížděli směr Bartošovice v Orlických horách až k nám do Sobkovic.

Byl to jeden z nejkouzelnějších a nejnezapomenutelnějších výletů, jaké jsem zažila. Bohu díky za něj!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Pokud jste došli až sem, děkuji za Vaši návštěvu a těším se na shledanou někdy příště!