VÍTEJTE SRDEČNĚ NA MÉM BLOGU!

Vítám Vás zde, na stránkách věnovaných nejkrásnějšímu místu na světě: ORLICKÝM HORÁM, které jsou mou srdeční záležitostí, o niž bych se s Vámi ráda rozdělila. Ať je Vám tu dobře a pokud přijedete do Orlických hor na návštěvu, ať se tu cítíte stejně úžasně jako já.

Veronika


FOTO TÝDNE

Jesličky v Sobkovicích, 10.1.2016






Říjen 2016

Štěpánek podpořil dalajlamu

30. října 2016 v 20:58 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Z médií

Příběh z Bačetína

30. října 2016 v 20:56 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Kačenčina pohádková říše
Bačetín - bludičky

Bludičky a světýlka vystupují v lidové slovesnosti poměrně často. Vypráví se o nich, že jsou to pyšní andělé, kteří spadli na zem. V jiných pověstech se dozvídáme, že jsou to zakleté duše lidí, které si v této podobě odpykávají své hříchy. Podle dochovaných záznamů v kronikách se nejčastěji zjevovaly na jaře a na podzim, sváděly z cest kolemjdoucí, zvláště v noci, počínaje první nocí adventní. Byla to zjevení laskavá i škodlivá, dobré lidi nezavedla, zlé trestala.
O bačetínských bludičkách se povídá, že kdo je viděl, nikdy nezapomene. Všech sedm jsou vysoké štíhlé plavovlásky s krásnýma udivenýma očima a tělem, které se nedotýká země, ale dole končí jakýmsi mlžným oparem. Zjevují se nejčastěji na dvou místech. Na Brtvě a Na Číhadle. Vždy za jasných měsíčních nocí, ponejvíce na polních cestách a lukách, poblíž mokřin. Někdy jsou milé a přátelské, jindy potměšilé až jizlivé. Záleží na tom, koho při svých nočních hrách potkají.
Jejich výskyt se datuje už od samého počátku vzniku obce Bačetín. Tu jak známo založil jistý zeman Bačata kolem roku 1458. A byl to zřejmě právě on, kdo má hlavní podíl na vzniku bačetínských dušiček - bludiček. Podle historicky doložitelných pramenů měl zeman ošklivou a hádavou ženu. A protože všechno má svou mez, než by se Bačata se svou ženou stále hádal a zlobil, našel si krásnou a milou přítelkyni s dlouhými plavými vlasy. Už tenkrát, jak vidno, měli Bačetínští velmi vytříbený vkus.
Po čase mu ale jedna nestačila, neboť jak známo s jídlem roste chuť. Bačata si opatřil další a další, všechny krásné blondýny, až jich bylo sedm, stejně krásných a milých. Ovšem nic netrvá věčně a každá legrace něco stojí. Tak se také stalo. Milý zeman Bačata nejen že zchudnul, ale co horšího, na jeho fraucimor mu přišla jeho ošklivá a hádavá, nicméně zákonitá manželka. A jak se dalo očekávat, udělala mu peklo na zemi.
Leč zakladatel obce Bačata byl kavalír, a než by se svých přítelkyň vzdal nebo je nechal upadnout do bídy a morálního bahna, nabídl jim, že mohou spolu s ním čestně zahynout na místních blatech. Ta se tehdy rozprostírala právě v místech, kde se dnes říká Na Brtvě a Na Číhadle. On sám na vše dohlížel. Když se za poslední, sedmou kráskou zavřelo černé bahno, tu si náš hrdina, zcela náhodou, vzpomněl, že mu jeho zlá žena nakazovala, aby přišel včas k obědu, že bude knedlo, zelo, vepřo. A tak se tedy poslušně a hlavně ne nápadně vrátil domů. Mýlil by se ten, kdo by myslel, že byl za své hanebné počínání spravedlivě potrestán. Ani náhodou. Stačil ještě znovu nechutně zbohatnout a v poklidu, i se svou zlou a hádavou manželkou, se dožil kmetského věku. Svým potomkům odkázal polnosti, které sahaly až k Dobrušce. Teprve po jeho skonu se v okolí Bačetína začaly objevovat bludičky. Někdy pocestnému poradí cestu dobrou, jindy ho zavedou do bažin.
Jako tenkrát před Vánocemi. Sedlák z Bačetína poslal navečer čeledína do Ohnišova k řezníkovi, aby k nim na druhý den zrána přišel zabít pašíka. Mládenec si to namířil rovnou přes louky, aby to měl blíž. Najednou se před ním objevilo světýlko. Čeledín se podivil, jak se mohl cestou tak zamotat, vždyť tam žádné stavení nemá být. Šel za světlem, aby zjistil, kam že to vlastně ve tmě zabloudil. Ale světlo se nepřibližovalo. Mládenec se rozběhl - a žbluňk, skončil v potoce. Když se rozmáchaný, zablácený a celý zkřehlý konečně vyhrabal na břeh, uviděl další dvě světélka, jak se pohybují a vznášejí nad potokem. Celý se vyděsil strachem, když si uvědomil, že to jsou bludičky, které ho svedly z cesty. Seděl na břehu a přemýšlel, jak z té šlamastyky ven, když zaslechl v dálce štěkat psa. Zvedl se a šel za jeho hlasem. V duchu se modlil, aby se pes ještě ozval - a měl štěstí. Po chvilce se psí štěkání ozvalo znovu a poměrně blízko. Za malou chvíli stál čeledín u stavení. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že je opět v Bačetíně. Unavený, zmrzlý a k smrti vyděšený se doplahočil domů a s hrůzou ve tváři vyprávěl vše hospodáři. Ten druhý den dojel pro řezníka s povozem. Čuníkovi tak bludičky prodloužily život ještě o půl dne. A čeledín? Ten své dobrodružství odnesl pořádným nachlazením a za tmy by ho od té doby ze vsi nikdo nedostal.
O bludičkách věděl své i starý flašinetář. V Domašíně, to je přes údolí kousek od Bačetína, bylo posvícení, a tak tam s babičkou točili klikou svého kolovrátku, až je ruce bolely. Jídla a pití bylo dostatek a sedláci pořád chtěli, aby jim hráli. Na cestu k domovu se vydali až za tmy. To se ví, že šli přímo přes Brtvu. Babička spěchala napřed, aby doma zatopila, a dědeček táhl kolovrátek sám. Ani nevěděl jak, jestli toho vypil ten den trošičku víc, než snesl, prostě sešel z cesty a táhl svůj nástroj po lukách. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, objevila se světýlka. Rejdila kolem něho a lákala ho dál do bažinaté louky. Flašinetář se ale zarazil, chvíli na ně vyjeveně zíral a pak, asi svou roli sehrála i kořalička, co večer popíjel s domašínskými sousedy, vytáhl kliku, zastrčil ji do truhličky a začal bludičkám vyhrávat. Světýlka přestala dědečka lákat a roztančila se kolem něho v divokém reji.
Babička zatím doma zatopila, nachystala peřiny, aby stařeček mohl hned zalehnout do kanafasu, ale ten si dával načas. Hodila přes sebe vlňák a vydala se muži naproti. V dálce zaslechla kolovrátek. "Co ten můj starej blázní, to toho nemá ještě za celý den dost?" pomyslela si a přidala do kroku. Když uviděla rej bludiček, zarazila se. Pak si ale dodala kuráže, pokřižovala se, udělala Kříž směrem k bludičkám a zvolala: "Chval každý dobrý duch Hospodina!" Světýlka zmizela, stařenka vzala dědečka za ruku a šťastně spolu dorazili k domovu. Ale jestli si myslíte, že se dědeček polepšil a přestala mu chutnat kořalička, tak to si musíte přečíst nějakou pohádku.
Nicméně z uvedených příběhů vyplývá, že při svých toulkách se máte mít na pozoru a svého cíle se snažte dosáhnout před setměním.


Příběh z Bartošovic v Orlických horách

30. října 2016 v 20:52 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Kačenčina pohádková říše
Bartošovice v Orlických horách - Ledříček

Mezi pohádkové patrony byl zařazen i loupežník Ledříček, Jánošík Orlických hor. Naši patroni obcí jsou bytosti spojené s pohádkami. Ledříček je naopak postavou historicky doloženou. Žil v první polovině 19. století a působil především v okolí Klášterce nad Orlicí. Svými kousky trápil vrchnost v širokém okolí, a proto si jej Bartošovice zvolily za svého patrona plným právem. Vždyť do kláštereckých lesů, k Zemské bráně či Ledříčkově skále je to odsud jen skok. Nemalou roli zde hrála i skutečnost, že Ledříček okolní lesy velmi dobře znal a na mnoha místech v okolí "pracoval".
V úvodu jsme ho nazvali Jánošíkem Orlických hor. To přirovnání je na místě. Přes dvacet let Ledříček bohatým bral a chudým dával. Leckterá zdejší rodina přežila jen díky jeho darům a pomoci.
Ledříček pocházel z chudé rodiny. Jeho otec Hans Leder byl vyučen krejčím, ale protože v horách mu živnost moc nenesla, přivydělával si sběrem starých hadrů a železa. Syn Josef byl drobné postavy a v okolí se mu neřeklo jinak než Ledříček. Od malička měl spoustu problémů. Kolikrát se sepral s bohatšími kluky, kteří jej ponižovali a vysmívali se mu, že je chudý žid. Kolikrát byl bit panským hajným jen za to, že chtěl na topení přitáhnout z lesa soušku, jen o málo větší než klestí. V chlapci tak léty uzrával vzdor. Musel se protloukat všelijak, někdy sloužil u sedláka, jindy zase pomáhal tátovi se starým železem. Způsob života, ale hlavně jeho vzdorovitost, byla trnem v oku místnímu rychtáři, a tak ho chtěl poslat do armády. Jenomže když si pro něj přicházeli vojenští pánové s dráby, stačil je zavčasu zahlédnout. Hned mu došlo, co si pro něho páni konšelé nachystali, a utekl do lesa.
Tam mu bylo všelijak. Živil se tím, co les dal, a jen když byl klid, vklouzl opatrně k tetičce Mihulkové, která mu nechala něco teplého k jídlu a alespoň se vyspal v teple. To se ví, že se mu to nelíbilo, vyjídat tetičku, ale aby si mohl dovolit vybafnout na kupce nebo řezníka, na to potřeboval zbraň. Ale kde ji vzít? Léto už pomalu končilo a Ledříček dobře věděl, že takhle zimu nepřežije. Na lov srnců tenkrát přijel nějaký hrabě. Srnčí říje právě vrcholila, a tak se starým hajným chodili z místa na místo. To se ví, hajný byl zvyklý na hory celý život, ale pan hrabě byl brzy unaven. K odpočinku se sám pohodlně uložil na měkké lesní trávě a hajný ať se podívá po nějaké zvěři v okolí. Za malou chviličku hrabě spokojeně spal. Pušku i tašku s náboji položenou vedle sebe. Tak tomu bylo, když usínal. Při probuzení však bylo jinak. Puška nikde, munice nikde. Ale kdepak nikde, hodný kus od pana hraběte si s obojím pěkně vykračoval Ledříček.
Se zbraní v ruce to už bylo jiné živobytí. Ani nemusel střílet, stačilo jen namířit a peněz i drahých šperků přibývalo. Někdy sebral i oblečení, a pak se vydával za někoho jiného. Za voraře, krajánka, mysliveckého mládence nebo dokonce za bohatého pána. Kradl všechno, co mohli chudí horalé potřebovat. Látky, potraviny, boty, hrnce. Chudému řemeslníku zaplatil vždycky víc, než by dostal na trhu, ale lakotnému řezníkovi sebral i živé prase. V bartošovických chaloupkách byla potom nečekaná zabíjačka.
Zbojník v revíru se nelíbil vrchnosti v Rokytnici, ale ani v Rychnově a už vůbec ne v Žamberku. Tam totiž ukradl zámeckou pokladnu, i když ve vedlejší místnosti spal sám pan důchodní. Ten tu pokladnici hlídal. Ledříček pak podělil žamberecké sousedy, vždyť oni zrovna peníze tolik potřebovali. Při velkém požáru města jim totiž shořely střechy nad hlavou. Prosili tehdy pana vrchního o pomoc, ale ten je nechal vyhodit. Dva dny po krádeži pak v noci obcházel sousedy mladý mnich. Každému dal dostatek peněz, aby si mohl svůj dům opravit nebo postavit nový. Co na tom, že panští drábové doslova šíleli a prohlíželi každého, kdo jen prošel městskou bránou. Mnicha si nikdo nevšiml
Jindy chalupníkovi Kalousovi pošla kravka, živitelka početné rodiny. Večer navštívila rodinu tetička Mihulková. Poseděla, popovídala s nimi, vyslechla nářky. Když odcházela, sáhla do zástěry a na stůl vysázela pět nových zlatek. To že jim posílá Ledříček na novou krávu
Tak Ledříček pomáhal všem potřebným a oni zase rádi pomohli jemu s úkrytem. Svou nejlepší skrýš měl v hlubokém údolí Divoké Orlice. Pověděl mu o ní starý dřevař. Za to, že nenechal jeho rodinu v nouzi. O jeskyňce ve strmé skalní stěně vysoko nad řekou nikdo nevěděl. Nahoru do jeskyně se dostával po vysoké jedli, která svými větvemi dosahovala až k okraji skalního otvoru. Tady měl pohodlné lože, úkryt pro zboží a za mlhavých večerů nebo za deště, kdy nebylo daleko vidět, si zde dokonce mohl rozdělat malý oheň. (Dnes je toto místo známé jako Ledříčkova skála, i když díky sesuvům je dnes jeskyňka podstatně menší než asi byla za časů Ledříčkových.
Téměř dvacet let byl postrachem bohatých a spásou chudých horalů. Přestože byl několikrát chycen, vždy se mu podařilo uprchnout. Aby četníci neměli z ostudy kabát, sami o něm šířili pověst, že Ledříček má tajemnou bylinu, která ho činí neviditelným a pomáhá mu uprchnout
Až jednu zimu přestal docházet klášterecký zbojník do chudých chaloupek. Nikdo o něm nevěděl, lidi si vyprávěli, že se na zimu přesunul jinam, a už se těšili, až se Ledříček s jarem objeví. Ale bohužel se tak nestalo. Když roztál sníh, našli dřevaři tělo svého zachránce pod skálou. Zřejmě tam již ležel delší dobu. Asi spadl, když lezl do své jeskyně. Kde byl Ledříček pohřben, nikdo neví, ale pověst o něm žila dál. Lidé si vyprávěli, že nezahynul, že si to jen páni vymysleli, aby chudé lidi oklamali. Zřejmě se někde schovává, a až přijde čas, určitě se zase objeví.


Nadívanina z Orlických hor

29. října 2016 v 20:41 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Gastronomie
7 rohlíků, 1 litr mléka, 4 žloutky, muškátový oříšek, sůl, pepř, 30 - 40 dkg uzeného masa, popř. anglické slaniny, petrželku nebo pažitku, 4 bílky a prášek do pečiva.



Rohlíky natrháme na menší kousky, přelijeme mlékem a necháme chvíli namočit. Mezitím si nakrájíme na kostičky uzené a ušleháme tuhý sníh. Do namočených rohlíků přidáme muškátový oříšek, pepř, sůl žloutky, nakrájenou petržel či pažitku. Dále přidáme nakrájené maso a lehce vmícháme sníh s troškou prášku do pečiva. Směs přemístíme na vysoký plech a dáme péct do trouby na 20 - 25 minut při teplotě pečení 180 °C, tak, aby směs byla pěkně růžová.



Ing. Jana Galbičková: Kuchařka Orlických hor

Podzim na Faltusově kopci

29. října 2016 v 20:34 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Videogalerie

Masarykova chata na Šerlichu - 4.8.2016

28. října 2016 v 18:15 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Fotogalerie "Le moment"

Přírodní rezervace Zemská brána

28. října 2016 v 13:40 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Orlické hory očima patriotky
Přírodní rezervace Zemská brána patří k mým absolutně top místům v Orlických horách. Společně s Neratovem tvoří duo míst, která každoročně navštěvuji v rámci svého tzv. rituálu. Nutno podotknout, že letos jsem tam ještě nebyla, neb jsem si vyčlenila pro návštěvu podzim, kdy budou ty obrovské balvany v řece pokryté krásnými barevnými lístečky. Ale protože v té době, jak všichni víme, nebylo moc hezky, resp. sluníčka bylo velice málo, doufám, že to stihnu napravit během příštího týdne, kdy se přece jen má trošku ukázat. Plánovala jsem to na včerejšek, ale nedostala bych se tam, jelikož jsem závislá na veřejné dopravě a z důvodu podzimních prázdnin spoje, které bych potřebovala, nejedou.

Zemské bráně já osobně říkám wellness zadarmo. Pokud budete mít při její návštěvě to štěstí, že tam budete víceméně sami, odvezete si domů nádherné zážitky - ať to bude šumění Divoké Orlice, zrekonstruovaný most, Pašerácká lávka, pozůstatky po pstruhových rybníčcích u bývalého loveckého zámečku Lusthaus, Ledříčkova skála nebo piknik na balvanech v korytě řeky.

Zemská brána pro mě představuje skutečný kus divočiny...a kdyby tam byla ještě horší dopravní dostupnost, možná by to ničemu neuškodilo, ovšem pak bychom se nemohli kochat tím nádherným mostem, který je zřejmě hlavním symbolem Zemské brány.


Vlčí máky u Zbudova - 2.7.2015

27. října 2016 v 23:12 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Fotogalerie "Le moment"

Letecké záběry z Neratova pořízené dronem

23. října 2016 v 16:50 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Z médií

Lupiče v bance uvěznily dveře

22. října 2016 v 11:08 | ღ Veronika z Orlických hor ღ |  Z médií

Pokud jste došli až sem, děkuji za Vaši návštěvu a těším se na shledanou někdy příště!